O Škrdlovi, Vojnovi a vsi, která už dávno stála
K výročí 600 let první písemné zmínky o Škrdlovicích
Kdo dnes přijíždí do Škrdlovic, vidí otevřenou krajinu Vysočiny, pole, louky, silnice a domy rozložené podél cesty. Jen těžko si představí, že býval čas, kdy tu nebyla téměř žádná cesta, žádné pole a zdaleka nebylo vidět od jednoho lidského obydlí k druhému.
Byl jen les.
Les tak hluboký, že člověka dokázal pohltit po několika desítkách kroků. Jedle, buky a smrky stály jeden vedle druhého a jejich koruny propouštěly k zemi jen úzké pruhy světla. V mokřinách se držela voda, přes kameny tekly potoky a v zimě ležel sníh tak dlouho, že jaro sem přicházelo později než do údolí.
Byla to zem na hranici.
Na jedné straně Čechy, na druhé Morava. Jenže hranice tehdy nebyla čára na mapě, jak ji známe dnes. Vedla lesy, přes hřebeny a močály. Místy se o ní vědělo jen přibližně a páni se o jednotlivé kusy země přeli, vyměňovali je, získávali sňatky, dary i válkami.
Země měla cenu.
Ale hluboký les cenu získával teprve tehdy, když jej někdo dokázal využít.
A proto do lesů přicházeli lidé.
Muž, kterému říkali Škrdla
Pověst vypráví, že mezi nimi byl muž, kterému říkali Škrdla.
Nikdo už neví, odkud přišel. Možná z nížiny, možná z některé starší vsi pod horami. A možná sem přišel s dalšími lidmi na příkaz pána, kterému patřil kus zdejšího lesa.
Nebyl rytíř.
Měl jen sekeru a touhu uživit sebe a svou rodinu.
A uměl něco, co bylo v těch časech možná stejně cenné jako válečnické řemeslo. Uměl z lesa získat obživu.
Škrdla znal dřevo. Věděl, který strom pokácet, který ponechat, jak kmen rozštípnout a jak z narovnaného dříví vystavět milíř. Dřevo se zakrylo hlínou a drnem a uvnitř se nechalo pomalu doutnat bez dostatečného přístupu vzduchu.
Nesmělo shořet.
Muselo se proměnit.
Celé dny a noci se nad milířem držel kouř. Uhlíř jej hlídal jako živého tvora. Stačila prasklina v obalu, prudší přístup vzduchu a několikatýdenní práce mohla shořet na popel.
Když bylo dílo dokončeno, pod vrstvou hlíny nezůstalo obyčejné dřevo, zůstalo dřevěné uhlí.
Lehčí než původní polena, ale schopné vydat veliký žár. Potřebovali je kováři, hutě i další řemesla. A tak se z bezcenného lesa stával majetek, ze kterého mohl pán vybírat užitek.
Jenže uhlířská práce měla zvláštní vlastnost.
Jakmile lidé vykáceli část lesa, vznikla paseka.
A na pasece se dalo něco postavit.
Škrdla si prý právě na jedné takové pasece postavil prostou dřevěnou chalupu. Nic, co by dnešní člověk nazval domem. Několik trámů, střecha, ohniště, místo k přespání a přístřešek pro nářadí.
Kolem dál stál les.
Ale poprvé se v něm objevilo místo, kde se večer rozsvítilo světlo lidského ohně a následně možná přišli další uhlíři.
Jeden si postavil obydlí o několik desítek kroků dál. Jiný přivedl ženu. Narodily se děti. Vedle milířů vznikly malé záhony, později políčka. Lidé odstraňovali pařezy, vypalovali křoviny a pomalu získávali další kousky půdy.
Les pomaličku ustupoval, ne rychle, ale trvalo to generace.
A z místa, kde žil Škrdla, začali lidé říkat, že jdou ke Škrdlovi, ke Škrdlovým lidem, možná do vsi lidí Škrdlových.
Jak přesně z jeho jména vzniklo jméno Škrdlovic, už nikdo neví.
Jazyk si ostatně dělá s lidskými jmény, co chce.
Ale pověst si Škrdlu zapamatovala.
A vypráví ještě jednu věc.
Když dokončil svou první chalupu, zasadil prý poblíž cesty lípu.
Nevysadil ji proto, aby se na ni jednou jezdili dívat lidé.
Zasadil ji prostě proto, aby u domu byl strom, možná pro stín, možná proto, že člověk, který celý život stromy kácel, chtěl také jeden nechat vyrůst a toho si nesmírně vážit.
A třeba právě proto se v paměti lidí ten strom spojil s počátkem vsi.
Ves bez data narození
Roky přecházely v desetiletí.
Škrdla zestárl a lidé, kteří ho znali, zestárli také. Jejich děti už nepovažovaly místo za tábor v lese, pro ně to byl domov.
Další generace už možná ani nevěděla, kde přesně stával první milíř.
Paseky se spojovaly. Mezi chalupami vedla cesta. Kolem ní vznikala pole, louky a někde v té době se uhlířská osada změnila ve ves.
Nestalo se to jednoho dne, nikdo ráno nevstal a neřekl:
„Dnes jsme založili Škrdlovice.“
Středověké vesnice tak většinou nevznikaly.
Rostly.
Jedna chalupa, druhá, třetí. Jedna rodina, další rodina. Kus lesa se změnil v pole, další v louku. Z pěšiny byla cesta.
A proto dnes neznáme rok založení Škrdlovic.
Možná už ve třináctém století stálo v místě několik stavení a možná osada vznikala postupně ovšem dle pověstí skutečně někde na jejím počátku stál člověk, jehož jméno znělo podobně jako Škrdla, Škrle či Skrle.
Historie o něm mlčí.
Pověst nikoli.
Páni přicházejí a odcházejí
Obyvatelé vsi měli své každodenní starosti.
Zda bude úroda, zda přežije dobytek zimu, zda se podaří opravit střechu či zda nebude příliš mnoho sněhu nebo naopak příliš málo vody.
Nad nimi však existoval jiný svět.
Svět pánů, majetků, smluv a dědictví.
Škrdlovice ležely na česko-moravském pomezí, v krajině, kde se vlastnictví a vliv různých vrchností v průběhu staletí měnily. To, co bylo pro člověka ve vsi jednoduše jeho domovem, bylo v listinách součástí „zboží“ – majetku, který mohl přecházet z jednoho držitele na druhého.
Vesničan mohl celý život obdělávat totéž pole, ale nad ním se mohl několikrát změnit pán a někdy ani jednou.
Jan řečený Vojna z Městce
Na počátku patnáctého století se v kraji objevuje člověk, o němž už nemusíme vyprávět jen pověst.
Známe jeho jméno.
Jan řečený Vojna z Městce.
Byl zemanem a jeho sídlem byla tvrz v dnešním Vojnově Městci.
Nebyl králem ani velmožem, o kterém by kronikáři zapisovali každou cestu a bitvu. Patřil k nižší šlechtě, která spravovala své statky, soudila se, uzavírala smlouvy a žila z výnosů svých vesnic.
O Janu Vojnovi víme, že v tomto kraji držel majetek už na počátku patnáctého století.
A mezi jeho statky patřila také ves, která nás zajímá.
Skrdlowitz, naše dnešní Škrdlovice.
Jenže ani Jan Vojna netušil, že jednou bude jeho jméno připomínáno právě zde.
Pro něj byly Škrdlovice jednou částí majetku.
Pro nás se díky němu staly součástí psané historie.
Pátého října léta Páně 1426
Představme si jeden podzimní den.
Je 5. října roku 1426.
Na Vysočině už rána bývají studená. Listí buků žloutne a kolem stavení se lidé připravují na zimu.
Někde možná stále doutná milíř stejně jako za časů prvních uhlířů.
Jenže Jan Vojna toho dne neřeší uhlí.
Řeší rodinu, majetek a budoucnost své ženy.
Jmenuje se Anežka.
Jan jí zapisuje věno.
Pět set kop pražských grošů.
Velikou částku.
A aby bylo jasné, z čeho bude její právo zajištěno, nechává vyjmenovat svůj majetek.
Vojnův Městec.
Tvrz.
Radostín.
Lhotu.
Litotiny.
Koňkovice.
Další državy.
A potom také jednu ves.
Písař její jméno zaznamená podobou, která dnešnímu oku připadá nezvyklá:
Skrdlowitz.
Jedno slovo.
Možná pro písaře jen další položka v dlouhém právním textu.
Ale právě toto slovo přežilo šest století.
Lidé, kteří toho dne ve vsi vstávali, krmili dobytek, štípali dřevo nebo obdělávali pole, o ničem nevěděli.
Nikdo z nich netušil, že právě jejich ves vstoupila do dokumentu, který budou lidé číst ještě roku 2026.
Papír nebyl začátkem
A tady se setkává pověst s historií.
Rok 1426 není rokem, kdy Škrdlovice vznikly.
Je rokem, kdy je dokážeme zachytit písmem.
V okamžiku, kdy Jan Vojna nechal zapsat jejich jméno, už ve vsi žili lidé.
Stály zde domy, kolem nich pole a mezi nimi cesty, které vedly krajinou na pomezí Čech a Moravy.
Lidé znali hranice svých pozemků a pravděpodobně už po generace věděli, kam patří.
Ves tedy musela mít svůj příběh dávno předtím. Jen jej nikdo nezapsal. Možná proto jsou pověsti tak důležité.
Historie umí říci:
„Tady máme první písemný doklad.“
Pověst se ptá:
„A co bylo před ním?“
Od Škrdly k Vojnovi
Mezi uhlířem Škrdlou a Janem Vojnou mohlo ležet sto padesát let.
Možná více.
Nikdy se nepotkali.
Jeden patří pověsti.
Druhý historii.
Přesto jsou oba součástí jednoho vyprávění.
Škrdla představuje dobu, kdy člověk musel místo pro život teprve vyrvat lesu.
Jan Vojna představuje dobu, kdy už byla ves natolik samozřejmou součástí krajiny, že mohla být uvedena mezi majetkem šlechtice v právním dokumentu.
Mezi nimi jsou generace lidí, jejichž jména neznáme a právě oni jsou však skutečným mostem mezi pověstí a listinou.
Uhlíři, dřevorubci, rolníci. Ženy, které vychovávaly děti.
Lidé, kteří stavěli domy a znovu je stavěli, když shořely.
Ti, kteří odstraňovali kameny z polí.
Ti, kteří v zimě prošlapávali cestu sněhem.
Ti, kteří se narodili ve vsi beze jména v kronice a zemřeli dávno předtím, než někoho napadlo jejich domov zaznamenat.
A listina čekala
Ani zápis Jana Vojny neměl jednoduchý osud.
Právní jednání z roku 1426 bylo později úředně zaznamenáno v deskách. Právě díky tomu jeho obsah přežil staletí.
A tak se stala zvláštní věc.
Dávní obyvatelé Škrdlovic zmizeli, jejich chalupy dávno nestojí. První pole změnila tvar a milíře dávno vyhasly.
Tvrz Jana Vojny zmizela.
Dokonce ani nevíme, kde leží hrob člověka, díky kterému máme první bezpečně doložené jméno vsi.
Ale několik řádků textu přežilo.
A v nich jedno slovo.
Škorlovice.
Šest set let
Od roku 1426 uplynulo šest století.
Za tu dobu se změnilo téměř všechno.
Přišly války.
Měnili se páni.
Měnily se hranice.
Přicházely a odcházely generace.
Les ustoupil polím a loukám. Uhlířské milíře zmizely a po staletích v nových dobách přišlo jiné řemeslo, které se s krajem spojilo stejně silně – sklářství.
Domy už dávno nejsou dřevěné uhlířské chýše. Po cestách, které kdysi znaly jen lidské nohy, koně a vozy, dnes projíždějí automobily.
Jedna věc ale zůstala.
Na tom místě stále žijí lidé, kteří hrdě říkají, že jsou ze Škrdlovic.
Možná právě proto není nejdůležitější otázkou, zda Škrdla skutečně zasadil první lípu přesně tam, kde tvrdí pověst.
Možná ani není nejdůležitější vědět, který přesně rok přišel první člověk s rodinou do zdejšího lesa.
Pověst totiž nemusí být přesným zápisem událostí, aby nesla pravdu.Říká nám, že ves nevznikla podpisem pána. Nevznikla zápisem v deskách. Vznikala rukama lidí.
Sekera po sekeře.
Milíř po milíři.
Chalupa po chalupě.
Generace po generaci.
A potom jednoho podzimního dne roku 1426 přišel písař, namočil pero do inkoustu a mezi majetkem Jana řečeného Vojny z Městce napsal jméno vsi, která už dávno existovala.
Možná by se tomu první uhlíř Škrdla pod svou lípou jen pousmál.
On přece žádný písemný důkaz nepotřeboval.
Věděl, že Škrdlovice jsou.
Protože je měl pod nohama.